Dr. John Wilkins (1614-1672) byl proslulý přírodní filozof nebo přírodovědec a rektor Wadham College v centru Oxfordu. Ačkoli Wilkins byl vzdělaný intelektuál a měl možnost zapojit se do jakéhokoli vědeckého výzkumu v jakémkoli směru, byl jednoduše fixován na skutečnost, že lidé by měli jít na Měsíc a setkat se s jeho obyvateli, o jejichž existenci vědec nepochyboval.
Jako duchovní a teolog Wilkins věřil, že tak prostornou a Zemi podobnou planetu nepochybně vytvořil Bůh pro živé bytosti. A byl odhodlán navázat s bratry kontakt, nicméně, jak je nyní jasné, tento snílek předběhl dobu o tři století.
V sedmnáctém století byly vědecké znalosti zákonů gravitace a vesmíru, mírně řečeno, spíše omezené. Wilkins, stejně jako mnoho dalších vědců té doby, věřil, že neexistuje žádný rozdíl mezi zemskou atmosférou a vesmírem, a přitažlivost naší planety vysvětlil magnetismem. Z jeho pohledu bylo celkem logické, že pokud okřídlený vůz dokáže vyvinout dostatečnou rychlost, vystoupá do takové výšky, kde se osvobodí od magnetické přitažlivosti Země a dosáhne Měsíce.
Po vyřešení tohoto jednoduchého problému na teoretické úrovni přešel Wilkins na naléhavější otázky: Jak se budou cestovatelé stravovat na dlouhé cestě? Naznačil, že hlavním důvodem hladu je samotný akt boje s gravitací, takže dostat se na Měsíc je docela možné, pokud se najde způsob, jak tuto překážku překonat. Když se zamyslel nad tímto problémem, přišel s myšlenkou hibernace, nebo jednodušeji hibernace. "Pokud jsou zvířata schopná přejít do režimu hibernace a měsíce nejíst, proč by to člověk neměl udělat?" Zeptal se. „Koneckonců, starověký řecký věštec Epimenides údajně spal 75 let.“
V té době už lidé věděli něco, čím vyšší je povrch Země, tím vzácnější a chladnější je vzduch. Wilkins však přišel s řešením tohoto problému: „houby navlhčené vodou pomohou proti řídnutí“.
Ke splnění svého snu se mu samozřejmě nikdy nepodařilo přiblížit. Při studiu mechaniky letu ptáků, který se ukázal být předchůdcem výzkumu, který by po staletích vedl k letadlům a vesmírným raketám, však Wilkins svou teorii otestoval za pomoci svého kolegy Roberta Hookea. Nikdo z nich své zážitky nezaznamenal. Prostě experimentovali a dnes se dá s jistotou říci, že se jim to nepodařilo. Sám Hooke mohl být důvodem, proč se Wilkins vzdal naděje poté, co zjistili, že vesmír není prodyšný a ve skutečnosti je vakuem bez kyslíku.
Samozřejmě, ode dneška je snadné zesměšnit Wilkinsovy plány jako ignorantské tábory přehnaně sebevědomého „veterána“. Ale jeho myšlenky byly revoluční už jen proto, že byl možná první, komu přišly na mysl. Jak píše badatel z Oxfordu Allan Chapman, „zvídavý mladý muž jako John Wilkins v roce 1640 se ocitl v samém centru‚ vědecké revoluce ‘, když byla svržena zastaralá dogmata a možnosti nové éry se zdály vzrušující a téměř neomezené“. Jak ho můžete obvinit, že se mu příliš zdálo, i když občas jeho fantazie byly daleko od reality?